Počínaje ✍Karttunenem (1971) sloveso vyvolávající závěr pravdivosti n. nepravdivosti jeho komplementové věty v závislosti na polaritě maticové věty. Název i.s. (implicatives) získala tato slovesa právě z této vlastnosti: (neformálně řečeno) jestliže z kladné n. záporné věty obsahující verbální komplex [V₁ V₂] vyplývá (entails „∴“) odpovídající kladná n. záporná věta obsahující V₂, pak V₁ je i.p.: Klasickým příkladem i.s. je sloveso dokázat: Z (1) vyplývá (1a) a z (2) vyplývá (2a)

Rozlišují se pozitivní i.s. a negativní i.s. Pozitivní i.s.: z [i.s. V₂] vyplývá [V₂] a z [neg i.s. V₂] vyplývá [neg V₂] (např. dokázat, podařit se …); negativní i.s.: z [i.s. V₂] vyplývá [neg V₂] a z [neg i.s. V₂] vyplývá [V₂] (např. zapomenout).

Kartunnen dále rozlišuje jednosměrná i.s. (one‑way implicatives) a dvojsměrná i.s. (two‑way implicatives). Dvojsměrná i.s. poskytují ∴ v pozitivním i negativním kontextu, jednosměrná i.s. jen v jednom z obou kontextů. Typickým reprezentantem dvojsměrných i.s. je pozitivní i.s. dokázat (viz (1) a (2)), typickým reprezentantem jednosměrných i.s. je negativní i.s. rozpakovat se: Petr se nerozpakoval podepsat (∴ Petr podepsal) × Petr se rozpakoval podepsat (∴ Ø). Kartunnen pozoruje, že Petr se rozpakoval podepsat dává k dispozici ↗sugerovaný závěr, založený na perfektivizaci jednosměrných i.s. v i.s. dvousměrná, tedy že ∴ Petr nepodepsal.

Vztah mezi (1) a (1a) připomíná vztah mezi větami obsahujícími ↗faktové sloveso (3) a (3a), ale vztah mezi (2) a (2a) u vět s faktovým slovesem (4) a (4a) není:

Zatímco faktová slovesa ukazují konstantnost svého komplementu vůči negaci (srov. (4) a (4a)), a byly tedy v 70. letech obecně známým kandidátem pro to, že spouštějí ↗presupozici pravdivosti jejich komplementu, i.s. tuto vlastnost, pokládanou za nutnou pro sémantickou presupozici, nemají (viz (2) a (2a)); viz ↗presupozice.

Typickou syntaktickou vlastností i.s. je to, že jejich komplement je vyjádřen infinitivní frází (na rozdíl od faktových sloves, která mají komplement vyjádřený vedlejší větou). Věta Petr zapomněl zavřít okno obsahuje negativní i.s., zatímco věta Petr zapomněl, že maminka má narozeniny obsahuje faktové sloveso. Srov.: Petr zapomněl zavřít okno ∴ Petr nezavřel okno; Petr nezapomněl zavřít okno ∴ Petr zavřel okno × Petr zapomněl, že maminka má v pondělí narozeniny ∴ Maminka má v pondělí narozeniny; Petr nezapomněl, že maminka má v pondělí narozeniny ∴ Maminka má v pondělí narozeniny.

I.s. mají tyto syntaktické vlastnosti: (a) komplement je vyjádřitelný jen infinitivní frází, nikoli finitní větou; (b) časové adverbiále modifikuje verbální komplex [i.s. V_inf] a vyplývá z toho, že modifikuje i V_inf: Petr včera dokázal vyřešit ten problém (∴ Petr včera vyřešil ten problém); *Petr včera dokázal zítra vyřešit ten problém × Petr včera slíbil vyřešit ten problém (ne ∴: Petr včera slíbil ten problém); Petr včera slíbil zítra vyřešit ten problém; (c) i.s. i V_inf mají přístup k vidu, ale verbální komplex [i.s. V_inf] typicky vyjadřuje jeden vid, a to vid V_inf: Petr dokázal plavat hodinu / *za hodinu mezi otužilci (∴ Petr plaval hodinu / *za hodinu) / Petr dokázal přeplavat Vltavu za hodinu / *hodinu (∴ Petr přeplaval Vltavu za hodinu / *hodinu; Petrovi se dařilo plavat hodinu / *za hodinu mezi otužilci (∴ Petr plaval hodinu / *za hodinu mezi otužilci / Petrovi se dařilo přeplavat Vltavu *hodinu / za hodinu (∴ Petr přeplaval Vltavu *hodinu / za hodinu); (d) i.s. i V_inf mají přístup k negaci, ale verbální komplex [i.s. V_inf] vyjadřuje jednou větou negaci: Petr nedokázal odpovídat na otázky × Petr dokázal neodpovídat na otázky, (e) nominativní n. dativní argument i vyrozumívaný, ale nevyjádřitelný subjekt V_inf je referenčně identický, typicky s rysem životnost: Petr dokázal Petr plavat hodinu, ‘Petrovi se dařilo Petr plavat hodinu’, (f) přímý předmět V_inf může být u i.s. s dativním argumentem (v idiolektu mnohých Čechů) vyjádřen v pozici jejich nominativního subjektu: Podařilo se mu zaplatit útratu kartou – Útrata se mu podařila zaplatit kartou. Tyto vlastnosti jsou typické vlastnosti monoklauzálních struktur, tj. komplement i.s. není infinitivní věta (jako je např. Petr_i slíbil [e_i vyřešit ten problém] (e = foneticky prázdný subjekt)), nýbrž struktury menší než věta, pravděpodobně verbální skupina. Struktury ukazující efekty monoklauzality (a)–(f) a další jsou ve vlivných analýzách generativní gramatiky analyzovány jako ↗restrukturace, pro č. viz např. ✍Dotlačil (2004). O těsné blízkosti i.s. a V₂ svědčí pořadí funkčních sloves ukazujících podobné syntaktické vlastnosti jako i.s., ve „funkčním trsu“ obsahujícím i.s., modální sloveso a fázové sloveso: Petrovi se mohlo začít dařit řešit ten problém.

V č. funkčně orientované lingvistice se i.s. typicky asociují více než s jejich sémantikou a syntaxí s pozorováním, že spouštějí ↗presupozice, a to jiné presupozice než presupozici faktovou. Např. slovesa typu dokázat presuponují, že subjekt se snažil dosáhnout děje n. stavu komplementové věty a že jeho dosažení bylo obtížné, tedy (1) i (1a) presuponují (i) „Petr se snažil vyřešit ten problém“, (ii) „pro Petra bylo obtížné vyřešit ten problém“. Slovesa typu zapomnět, vyhnout se zase presuponují, že subjekt měl povinnost uskutečnit děj n. stav komplementové věty. Slovesa typu odvážit se, troufnout si presuponují, že byla nějaká překážka, která subjektu v uskutečnění děje n. stavu komplementové věty bránila. Status presupozic obecně i presupozic spouštěných i.s. byl a je předmětem diskusí. Původní ideu, že jde o presupozice sémantické / konvenční implikatury, nahradily slabší ↗inference, např. ↗konverzační implikatury / ↗pragmatické presupozice; argumentace pro to viz ↗presupozice.